Když papež František vydal v roce 2015 encykliku Laudato si’, obrátil pozornost celého světa k tématu, které je pro hajného denním chlebem: k ochraně stvoření. Tento text není jen teologickým dokumentem, ale i praktickým návodem, jak se dívat na zemi, les a krajinu s úctou a odpovědností. Na polesí Spálené Poříčí, které spravuje AP lesnická, se stávají jeho myšlenky konkrétní součástí naší práce.
Les jako chrám stvoření
„Země sama je břemeno, které na sebe bere, a s námi sténá a trpí porodními bolestmi“ (Laudato si’, 2).
Každodenní zkušenost v lese mi potvrzuje tato slova: stromy i půda nesou stopy zátěže, kterou jsme na ně vložili. Přesto les zůstává místem, kde se dá zakusit Boží blízkost. Hospodář, poutník i dítě, které sbírá šišky, zde může objevit krásu stvoření. Proto se na les nedíváme jen jako na zásobárnu dřeva, ale jako na dar, který je třeba chránit a předávat dál.
Péče, nikoli vykořisťování
„Nesmíme považovat zemi za něco, co můžeme bezohledně vykořisťovat“ (Laudato si’, 67).
Tato výzva se stala vodítkem pro naše hospodaření. V praxi to znamená:
- podporu přirozené obnovy lesa, aby vznikaly stabilní porosty,
- zvyšování druhové pestrosti, které dává lesu větší odolnost,
- šetrné hospodaření s vodou a půdou, protože bez nich nelze zachovat zdravý ekosystém.
Vždy máme na paměti, že jsme správci, nikoli majitelé – les patří Bohu a je svěřen dočasně do našich rukou.
Kůrovcová kalamita jako výzva
„Když se chováme krutě k přírodě, ubližujeme sami sobě“ (Laudato si’, 34).
Kalamita kůrovce, která zasáhla naše porosty, ukázala, jak je příroda křehká. Zároveň odhalila i naše lidské slabosti – často jsme preferovali rychlý zisk z monokultur před dlouhodobou stabilitou lesa. Dnes se snažíme poučit: vysazujeme více listnáčů, podporujeme smíšené porosty a dáváme prostor přirozené sukcesi. Krize se tak stává příležitostí k obnově, nikoli jen ztrátou.
Společenství lidí a krajiny
„Všechno je propojeno“ (Laudato si’, 138).
Les na Spáleném Poříčí není jen biotopem zvěře – je také místem, kde se setkávají lidé s přírodou. Rodiny zde tráví volný čas, školy využívají les jako učebnici pod širým nebem, poutníci hledají ticho. Péče o les je proto zároveň péčí o lidské společenství. Jako hajní se snažíme vysvětlovat návštěvníkům, že hopodaření a ochrana lesa je službou – chráníme prostor, který slouží všem.
Duchovní rozměr péče o les
„Ekologická konverze… vede k vděčnosti a k velkorysé péči o darované dobro“ (Laudato si’, 220).
Moje práce v lese má i duchovní rovinu. Každé ráno, když procházím mezi stromy, vnímám to jako modlitbu – děkuji za stvoření a prosím o moudrost, abych jej neničil. AP lesnická chápe správu svých lesů nejen jako hospodářskou činnost, ale především jako odpovědnost vůči Bohu, lidem a budoucím generacím.
Závěr
Laudato si’ nám dává nový jazyk, jak mluvit o přírodě: nejen jako o „prostředku“, ale jako o „společném domově“. Pro hajného to znamená být nejen hospodářem, ale také svědkem a ochráncem krásy stvoření. Lesy AP lesnická tak mohou být příkladem, jak se spojení víry, ekologie a každodenní práce může stát cestou k odpovědnější budoucnosti.
Marek Lev, hajný polesí Spálené Poříčí
Foto: Milan Mochán
